Český název: Švýcarský honič - Jurský honič
Originální název: Schweizer Laufhund. - Bruno du Jura
Oficiální zkratka: SVH
Pořadí popularity: 294. místo [303.1b]
Číslo standardu FCI: 59
Skupina FCI: Skupina 6- Honiči, barváři a příbuzná plemena
Sekce FCI: Sekce 1- Honiči
Země původu: Švýcarsko
Použití: ráz honiče, hlasitě sleduje stopu zajíce, srnčí, lišky a příležitostně divočáka, honí samostatně, spolehlivě nahání v obtížném terénu
Celkový vzhled: pes střední kohoutkové výšky, tělesná stavba svědčí o síle a vytrvalosti, suchá hlava s dlouhým čenichem a dlouhýma ušima mu propůjčuje ušlechtilý výraz
Povaha: živý, vášnivý lovec, citlivý, snadno ovladatelný, věrný a přítulný
Výška: fena 47 až 57 cm
pes 49 až 59 cm
Osrstění: Srst krátká, hladká, hustá, velmi jemná na hlavě a uších
Barva srsti: a) bernský honič
- bílá s černými skvrnami nebo černým sedlem
- bledě až intenzivně pálená nad očima, na lících, na vnitřní straně uší a okolo řitního otvoru
- někdy lehce skvrnitá
b) jurský honič
- tříslová s černým sedlem nebo černá s pálením nad očima, na lících, okolo řitního otvoru a na končetinách
- někdy s malou bílou skvrnou na hrudi, tato skvrna může být prokvetlá
c) luzernský honič
- modrá barva tvořená spojením bílých a černých chlupů
- velmi silně skvrnitá s černou skvrnou nebo černým sedlem
- světle až intenzivně pálená nad očima, na lících, na hrudi, okolo řitního otvoru a na končetinách
- černý plášť je přípustný
d) schwyzský honič
- bílý s oranžovými skvrnami nebo oranžovým sedlem
- někdy s oranžovými stříkanci
- oranžový plášť je přípustný
Historie plemene: Švýcarský honič má několik barevných variant (honič bernský, luzernský, jurský a schwyzský; původně též honič thurgauský, dnes již zcela vyhynulý). Jde o plemeno starobylého původu, které se ve Švýcarsku zřejmě vyskytovalo již za dob starých Římanů, jak můžeme zaznamenat na mozaice v Avenches, na níž je zobrazena smečka loveckých psů vzhledu dnešních švýcarských honičů; konečně i v curyšské katedrále lze vidět vyobrazení psů, kteří se od dnes chovaných honičů prakticky neodlišují. Má se za to, že všichni evropští honiči jsou potomky honičů chovaných Kelty, neboť přes rozdílnou výšku (nejvyšší jsou honiči francouzští) mají stejnou stavbu těla.
V patnáctém století byli honiči oblíbeni a vyhledáváni hlavně v Itálii a později ve století osmnáctém byli používáni ve Francii při lovu zajíců.
Honiči patří mezi nejstarší lovecké psy a jejich úkolem bylo stopu zvěře najít, hlásit, zvěř dostihnout a nahnat lovci. Postupně o toto své původní poslání přicházeli a to pro změny civilizační (střelné zbraně) a změny přírodních podmínek a společenského uspořádání (jsou uzpůsobeni pro vytrvalé lovení v špatně přístupném horském terénu).
Z těchto důvodů se chov honičů omezoval, až některá plemena zcela vymizela, jako již uvedený thurgauský honič nebo jurský honič – typ sv. Hubert. V zájmu záchrany všech barevných variet povolila Mezinárodní kynologická organizace FCI vzájemné křížení. Tak se stalo, že předky některých bernských honičů jsou honiči luzernští.